Prosím o vaše zkušenosti s operací

Přeji hezký den. Jelikož mě čeká thymektomie, chtěla bych se dozvědět co nejvíc. Zajímají mě hlavně vaše zkušenosti, jak jste se cítili po operaci, jak probíhala rekonvalescence, za jak dlouho jste mohli jít zpět do práce. Psychicky na vše připravená jsem, ale absolutně netuším, co mě čeká doma po operaci. Jak jste zvládaly běžné činnosti, jak dlouho prostě trvalo, než jste se vrátili do běžného života? Moc děkuji za všechny odpovědi.

Ahoj já se jmenuji Stáňa a na operaci jsem byla vloni v květnu a bylo mi 59 let.Operaci jsem přežila dobře. To víš, že po operaci to bolí, ale dá se vše vydržet.V nemocnici jsem byla týden. Po operaci ty první dny to nebylo nic moc, ale časem se to zlepšovalo. Hlavně bolela ta jizva při vstávání z postele a v noci jsem cítila každé otočení. Trvalo to tak tři měsíce. Doma jsem se první měsíc šetřila a postupem času jsem zkoušela co můžu a co ještě ne. Takže operace mi moc pomohla. Dnes už skoro dělám co jsem dělala před nemocí, ale ona ti upozorní sama jestli si máš sednout a nebo ne. Potom jsem ještě chodila na ozařování protože jsem měla trochu nějaké problémy. Ale i to dopadlo dobře. Jsem už v důchodu a tak neporadím jak by to bylo kdybych chodila do práce.Držím ti moc všechny palce ať vše dobře dopadne a nedej MG vyhrát. Měj se moc hezky a ahoj

Ahoj, moc děkuju za reakci. Mě je 29 let, na myastenii mi přišli v půlce ledna. Naštěstí pro mě na to přišli brzy, takže doufám, že mi operace hodně pomůže. Děsím se právě pooperačního období, protože jsem aktivní člověk a bojím se toho, že nebudu moct skoro nic. Je mi jasné, že procházka růžovým sadem to nebude, mám sešívané koleno, takže o bolesti taky něco vím, to mi vadí nejméně. Ani jizvu neřeším, člověk není dokonalý. Spíš chci znát zkušenosti ostatních, jak se dostávali zpět do běžného života. Vím, že se nedá nic uspěchat, ale tak orientačně.

Ahoj já byla na operaci v roce 1987,tehdy se o nemoci moc nevědělo.vyloženě jsem se na ni těšila.Bylo mi tehdy 12 let.Jenom jsem ležela bez pohybu,nemohla se moc hýbat,nic.Po opraci mě trochu bolel hrudník ale jaká to byla radost,když jsem dva dny po operaci vstala a šla po svých!!!!!sice pomalu ale šla.To jsem tehdy ležela v Motole.Uzdravovala jsm se velice rychle.Přeji ti mnoho sil....a neboj zvládneš to a bude ti dobře .....hodně štěstí

Ahoj, co tady čtu v diskuzích, tak já jsem na tom opravdu hodně dobře. Já jsem jenom nemohla mluvit, dělalo mi problémy vyslovování. Jinak nemám žádnou únavu svalů, žádné těžké ruce, ani problémy s nohama. Já se prostě pokládám za zdravého člověka . Všechno beru s klidem, počkám jak to dopadne. Ale jak už jsem psala, jsem hodně aktivní člověk, nedokážu jen tak sedět s rukama v klíně. A proto se trochu obávám pooperačního období, netuším, co zvládnu a jak na tom budu. Proto sháním informace právě o tom.

Ahoj je mi 28 let, na MG mi přišli na přelomu roku 2010/11 a na operaci jsem byl v květnu 2011. Musím říct, že jsem se operace docela bál, nikdy před tím do mě nikdo neřezal, natož aby se mi hrabal v hrudníku.. Takže jsem v podstatě nevěděl, co mě čeká. Operovali mě v Motole a prvotní strach ze mě spadl, když jsem přišel na pokoj a vedle mě ležel pán v důchodovém věku, který mi řekl, že mu brali asi před týdnem plíci a že zítra jde domu. Tak jsem si řekl, že nějakej brzlík tady asi operují s prstem v nose.... Co se týče péče v Motole, nemohu říct jediné slovo proti. Před operací, za mnou přišel jak doktor, který mě operoval, tak anesteziolog a řekli mi jak bude vše probíhat atd... Nastoupil jsem do nemocnice v úterý, ve středu šel pod kudlu a v neděli domu. Po operaci jsem se probral na JIP, kde jsem byl do druhého dne, zbytek jsem strávil na normální oddělení. Hned po operaci mě nejvíce bolely záda, prý z toho, jak rozevřou žebra..jinak co se týče bolesti, tak v nemocnici je to uplně ok , protože člověk dostane olbovák, kdykoli si řekne (teda ne uplně kdykoli, mezi jednotlivými dávkami musí být nějaký časový rozestup). Bál jsem se třeba vyndání drenu asi 2 dny po operaci, ale to jsem vůbec necítil. Pře odchodem dom, jsem si nechal dát ještě jedno prďadlo proti bolesti, protože cestou člověk potká na silnici nějaký ten rigol, tak aby to nebolelo, ale bylo to ok (žena se mnou jela opatrně . Během třeba jednoho dne doma oblbovák odezní a tak je člověk závislý na tom, co dům dá (nebo volně prodejných nám neškodných lécích). Ibalgin mi moc nezabíral, ale dobrej byl Valetol (myslím, že tak se to jmenovalo). Ale bral jsem to jen pár dní a jen, když to nějak víc bolelo. Ale nebylo to tak hrozné. Co bylo hrozné bylo to, že jsem byl zahleněný a odkašlávat s rozříznutým hrudníkem...lahůdka....v podstatě to bylo jediné, opravdu hrozné..... Nicméně tak cca 2,3 týdny po operaci už jsem chodil na vycházky, někdy začátkem června cca 4-5týdnů po operaci jsem nastoupil zpět do práce a začátkem července jsme dokonce vyrazili na pár dní do Chorvastka. Celou cestou jsem bez problémů odřídil a na místě jsem se snažil vyhýbat přímému slunci (jak jizvu,tak celkově) , když jsem vlezl do vody tak jen na chvíli, ale bylo to super odreagování jak pro mě tak pro manželku a i když jsme tam byli jen 3 dny a s omezeními, hodně jsem spal a celkově odpočíval, bylo to skvělé... No a po zbytek léta jsme jezdili různě po ČR na kolech. Nebyo to na nějaké extra velké výkony. Dříve jsem vždy vyjel na kopec a tam čekal na svou drahou plovičku, než to "vyhamtá" za mnou a teď je to naopak. Základ je nepřepínat se a když nemůžu, tak si odpočinu...prostě to nepřehánět.... Ale najlej jsem i 80km za den...sice po rovině,a le i tak to pro mě bylo, jak když jsem vyhrál Tour de France... rtakže asi tak..není se čeho bát...